...Because everybody has a little chance to be happy. Because I hope, that everybody has a little chance....

No tittle

3. září 2008 v 17:22 | Zusanne |  Myšlenkové pochody
Ach jo holky... Myslela jsem si už, že jsem v pohodě a depkoidní stavy se mii vyhejbaj. Ale asi to tak není Dneska jsem procházela server lidé.cz a tam sem narazila na několik profilů svejch spolužáků. A nějak jsem si začínala uvěědomovat, že můj život stojí za houby. Plnej košík. Ti lidi byli pořád spolu, tvoří skvělej kolektiv mezi kterej já se nikdy nedokážu začlenit.. Prostě nevím jestli mě už někdo zná ale tohle je můj život....
Asi do šesti let si nepamatuju nic, je vím, že jsem měla krásnej život a milovala jsem svý rodiče. Potom se všechno nějak posralo a máma začala chlastat. A to dost. Já to nějak nezvládala ale nakonec jsem si jednoduše zvykla chodit domů později a uklízet bordel vzniklý po hádkách. To že před domem stojí dvě policejní auta a odvážejí mámu na záchytku nebyla žádný výjimka. Nějak jsem v té době začala strašně tloustnout a dosáhla jsem 95 kil. Tam to všecko začalo. Rozmazlení spratci mi do tváří metaly hnusný urážky, neznámí lidi mi říkali špeku a i příbuzní říkali, že jsem nějaká široká. Pak jsem složila příjimačky na gympl. Lidi tam byli úplbně stejní. Uráželi mě, neustále. Kluci mi podkopávali nohy a smáli se, když jsem spadla. Dokonce jako třída sepsali petici abych byla vyloučena ze školy.A tak jsem prostě žila sama. S nikým jsem se od té doby nebavila, jen když jsem potřebovala třeba sešit na dopsání. Potom asi v sekundě jsem se chtěla naučit lyžovat a jen co jsem na lyže stoupla, udělala jsem si úraz a muserla jsem na operaci. Je strašný ležet týdny v nemocnici a nemít nikoho komu zavolat, nikoho kdo ti přinese úkoly... Ve škole mě nesnášeli i učitelé a hned jak jsem se vrátila, spražili mě čtvrtletními testy, operace neoperace. Poté došlo k takové krásné situaci. Moje máma se nějak opila...trochu víc a skončila v léčebně. Vycházela jako abstinentka a já byla aspoň trochu šťastná. TEn rok byl úžasnej. Kvůli úrazu jsem pak jela do lázní. Tam jsem našla nejen spousty kamarádů a ztracených kil (do váhy 69kg) ale i kluka, kterej mě totálně pobláznil...a taky samozřejmě opustil. Zdrcená jsem byla asi týden. Pak mi zavolal táta a jela jsem předčasně domů, protože moje máma spáchala sebevraždu. Spolykala spoustu léků a zapila to fernetem. Přesto jsem to za půl roku nějak skousla a začala žít, jako žít. Zkusila jsem se pobavit s někým ve třídě a už tři roky tam mám pár kamarádů. Jenže prostě vidět ty fotky na fóru, kde se mí spolužáci ve svým volnu dohromady culí do foťáku, chodí spolu ven, na bazén, do hor. Chybí mi to. Chci taky být na těch fotkách. A poslední dobou mi stále víc chybí chlapský obětí. Asi to je fádní něco takovýho psát, ale já to tak cítím. Chci někoho mít, já nechci nejt sama...
PS: praběpodobně to stejně nikdo nepřečte, tak co...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Susannah Susannah | 3. září 2008 v 20:24 | Reagovat

tyjo, a to sem si myslela že sem na tom špatně... je mi moc líto toho, co se ti stalo.

2 Paper_Doll Paper_Doll | Web | 7. září 2008 v 9:23 | Reagovat

Drž se, ty na to máš..můžeš bejt taky na těch fotkách..jen chtít!!

posílám pusinu.

3 paja paja | E-mail | 2. května 2013 v 9:33 | Reagovat

Taky mě nikdo neměl rád, trpěla jsem depresema, zkoušela jsem si něco udělat. Ted je mi 19 mám krásnou holčičku, a dokonalého přítele, ale začala mě trápit váha :( podle bmi mám obezitu tak se snažím zhubnout, za 4 dny mám dole 2 kila ale chtěla bych zhubnout víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama